Česká geologická služba
Můj kousek Země - výtvarná soutěž pro děti
 
Další ročník soutěže naleznete na nových stránkách

Úvod

Vítejte na stránkách výtvarné soutěže pro děti a mládež Můj kousek Země 2010, kterou pořádají Česká geologická službaMinisterstvo životního prostředí. Nad letošním ročníkem soutěže převzalo záštitu Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy.

Geologové studují vznik a vývoj života na Zemi

Dinosaurus rodu Amargasaurus pochází z křídových sedimentů starých 120 až 130 mil. let. Patří do řádu plazopánvých dinosaurů mezi takzvané sauropodní dinosaury. Byl to středně velký zástupce této skupiny, dorůstal až 10 m délky. Jednalo se o čtvernohého býložravce s kolíkovitými zuby. Charakteristickým znakem rodu Amargasaurus jsou rozdvojené neurální trny obratlů, takzvané spiny, které byly umístěny podél krku a hřbetu. Tyto trny byly velice ostré a měřily až 80 cm. Jejich účel není jasný a není jisté, zda byly spojeny s kůží a svalstvem, nebo zda měly jinou funkci.

Česká geologická služba zahájila geologické průzkumy v Antarktidě v roce 2002. Český geologický výzkum probíhá na ostrově Jamese Rosse a na Antarktickém poloostrově a zahrnuje tvorbu geologické mapy, studium pravěkých rostlin a živočichů na základě zkamenělých pozůstatků, čtvrtohorního zalednění a další témata. Na výzkumných pracích se podílejí Česká geologická služba, Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity v Brně a Přírodovědecká fakulta Karlovy univerzity v Praze.

Velké množství jedinečných zkamenělin nalezl v okolí české vědecké Mendelovy polární stanice v Antarktidě Radek Vodrážka z České geologické služby. Nález tvořily zkamenělé korály, zuby žraloků i kosterní pozůstatky vymřelých vodních plazů a jedinečný nález první živočišné houby (spongie) nalezené v Antarktidě. Vědecky významný materiál představují jednak tyto živočišné houby (spongie) a dále druhohorní amoniti - tedy vymřelí hlavonožci a mlži, kteří mají jedinečně zachovalé perleťové schránky. Samostatnou kapitolu mezi zkamenělinami představují zbytky rostlin druhohorního a třetihorního stáří - od otisků listů, přes úlomky dřev, až po několikametrové zkamenělé kmeny. Nalezená zkamenělá dřeva, listy a zachovalé schránky měkkýšů v současné době studuje tým českých paleontologů a geochemiků. Jsou dokladem toho, že Antarktida byla kdysi místem plným života.

Znázornění principu skleníkového efektu.

Často čteme a posloucháme smutné zprávy o tom, kolik zase vymřelo za poslední dobu živočišných a rostlinných druhů. Jsou to zvěsti velmi nepříjemné, chceme přece, aby rozmanitost života na naší Zemi byla co největší a aby do přírodních podmínek nezasahoval člověk nešetrně.

I když o geologii říkáme, že je to věda o kamenné minulosti Země, geologové studují i to, jak neživá příroda ovlivnila a stále ovlivňuje vývoj života. A dokonce se odváží vývoj života na Zemi předpovídat.

Po dlouhých a napínavých výzkumech

se podařilo odkrýt řadu tajemství geologické minulosti Země. Víme, že před 600 miliony let byly vody i ovzduší téměř bez kyslíku a organismy byly jen mikroskopické. Až na počátku prvohor, asi před 550 miliony let kyslík umožnil bouřlivý rozvoj života v moři. Tento vývoj byl později několikrát přerušen. Před 250 miliony let, na konci prvohor najednou vyhynulo) na 90% živočišných druhů, a to velmi rychle. Došlo k opravdové světové katastrofě, ale jaké, to přesně nevíme. Snad za to mohly sopky, protože z tohoto období pocházejí obrovské masy čedičových láv. Pak se vývoj uklidnil, příroda se vzpamatovala. Nastala doba obrovských plazů, ptakoještěři ovládali vzduch, v moři se proháněli žraloci i rejnoci, v teplých vodách se rozrůstaly korálové útesy. A najednou, před 65 miliony let - další katastrofa. Dinosauři, na souši tak mocní a nezranitelní, vymírají. Ani oceány nezůstaly uchráněny. Tentokrát zřejmě příčinu katastrofy známe. Do místa, kde je dnes poloostrov Yucatan, dopadlo obrovské nebeské těleso. Vzdulo se moře, zaplály lesy, do ovzduší byly vymrštěny popel, prach a plyny, kyselé deště ničily rostlinstvo, plazi byli najednou bez potravy. Pro předky lidí, savce, to však znamenalo začátek vládnutí, přišli totiž o své největší konkurenty.

Čtvrtohory

jsou geologickým obdobím, ve kterém žijeme. Během posledních dvou milionů let se střídalo docela pravidelně podnebí. Sto tisíc let trvaly doby, které nazýváme ledové, stejně dlouhé byly doby meziledové. V dobách ledových se až za naše současné hranice rozšířil pevninský ledovec, na horách rostly ledovce horské. Meziledové doby byly teplejší, u nás v průměru až o 10 stupňů. Rostliny i zvířata se takovým změnám přizpůsobovala. Tam, kde nebyly ledovce, se v ledových dobách krajina podobala tajze a tundře, v meziledových dobách se rostliny podobaly dnešním.

Symbol dob ledových, mamut, se současnosti nedožil, vyhynul na konci poslední doby ledové, přibližně před 10 000 let. Nejsme si jisti, proč k tomu došlo. Snad mamutům nevyhovovalo oteplení, propadávali se do močálů, hynuli v rozvodněných tocích a nezapomeňme, že i pralidé je pronásledovali a vybíjeli.

Dnes je nesmírně důležité zkoumat nedávný i současný vývoj podnebí

a hlavně to, jak ovlivňuje životní podmínky. Statisíce měření v různých výškách nad zemským povrchem dokázalo, že se Země otepluje. Nejen ovzduší, ale i povrch Země a dokonce i oceánská voda. Ve vzduchu se hromadí skleníkové plyny, hlavně oxid uhličitý, mořská voda je stále teplejší a kyselejší. Ledovce tají, jak v Antarktidě a Grónsku, tak i na velehorách. Právě proto je středem zájmu výzkum Antarktidy, jejíž ledovec zadržuje daleko největší o objem sladkých vod na celém světě a ovlivňuje oceán i ovzduší. Na této nejmladší, i když ne nejmenší pevnině studují geologové České geologické služby jak se mění ledový pokryv a jaký vliv to má na antarktickou přírodu. Nezapomínají ani na odkrývání starší geologické historie Antarktidy, k čemž přispěly třeba nálezy zcela unikátních zkamenělin amonitů z období křídy.

Víme, že ke změnám podnebí nedochází jen v současnosti,

ale probíhaly v celé geologické historii, někdy rychleji, jindy pomaleji. Nápadné však je, že se mnoho pochodů nápadně zrychluje. S údivem pozorujeme, jak hladina oceánu stoupá rychleji a rychleji, dnes dokonce o 2 mm za rok. Obáváme se oteplování oceánských vod i jejich okyselování. Oceán totiž vstřebává obrovská množství oxidu uhličitého, jež lidstvo produkuje. V tom je však nebezpečí, že teplejší kyselejší vody zaviní hynutí rostlinného planktonu, který je na začátku potravního řetězce, takže by to mohlo znamenat ohrožení ryb i gigantických mořských savců - velryb.

Nezapomeňme, že propojení oceánů s atmosférou i souší je velmi úzké, že moře ovlivňují počasí a podnebí, a jen nejen zdrojem bohatství, ale i přírodních katastrof. Život se zrodil v moři, někdy před 450 miliony let dobyl i suchou zemi, šířil se, několikrát byl téměř zničen katastrofami, přesto se v celé své pestrosti dochoval dodnes. Proto člověk nesmí dopustit, aby byla příroda ohrožena takovými pochody, u jejichž zdrojů stojí sám.